Tyto Colours of Ostrava jsou mé šesté barvy na kterých jsem, pro mě jsou Colours of Ostrava vždy část letní dovolené, i když je mám vzdálené od domova 15 km. Tak během Colours of Ostrava cestuji, napříč kontinenty, napříč hudebními žánry a to po pro mě velice dobrých destinacích, ehm kapelách. Hodnotit festival celkově budu po skončení Colours of Ostrava, ale k čtvrtku. Festival ve čtvrtek už dávno není o tom že se pár ostraváku sešlo na jeden koncert večer po práci na černou louku a festival začínal až v pátek. Již nějaký rok jsou čtvtky plnohodnotným dnem jak na zážitky, tak plností areálu.

Ale k čtvrtečnímu programu Colours of Ostrava. Zahájení mi přišlo takové slabší, kde jsou ročníky kdy bylo malé divadlo. Po loňském Budařovi na hlavní scéně mi letošní volba moderádotora taky příjde krok zpět. Tedy ne že by byl špatný, ale jsou opravdu i lepší. Ale to stále není to hlavní na co člověk jde na hudební festival. Po zahájení zkrátka přišla série koncertů které neměly chybu.

Balkan Brass Battle, po prvních tónech bylo jasné že se publikum za rok nezměnilo, všichni jsme se začali vlnit a obě balkanské kapely si to rozdávaly v pomyslné hudební bitvě kde se předváděly, která je lepší kapela z balkánu. Dechovka v balkanském podáni zkrátka nemá chybu a šoumeni z obou kapel nás všechny parádně rozhýbali a namlsali. K volbě kdo je lepší nedošlo u mě vyhrála Fanfare Ciocarlia byli v mých očích takoví víc umělečtější ale Marko Markovic Orkestar taky nezklamal.

Luísa Maita na další scéně byla super, ale já takovou muziku raději poslechnu v klidu a pohodlí, tak jsem obhlídl pěknou zpěvačku a její hlas a vyrazil za jídlem do druhé části areálu k stánku s vegetarianským dobrotami, ne že bych byl vegetarian, ale těch mastných jídel co na Colours of Ostrava všude je se nějak nehrnu.

Po výletě do druhé části areálu jsem se vrátil na Clannad, na které sem se hodně těšil. Kapela hraje takový Enya styl a já je měl naposlouchané díky soundtracku k seriálu Robin Hood, kdy jsou ty časy kdy jsem je měl ve wallkmanu a poslouchal je při cestě na vysokou školu. Podle moderátora letos začali koncertovat po dvaceti letech a byl to jejich druhý koncert ze tří. Na podzim chystají nové album. Početná kapela hrala skvěle, jen mi bylo líto že jeden reprák neskutečně hučel a tu krásnou muziku tím shazoval. Přišlo mi, že zvukaři si s problémem neuměli poradit, škoda.

Po Clannadu, jsem vyrazil opět na černou louku a tam poslechl část koncertu od Santigold, vůbec jsem netušil na co jdu a mile mě to překvapilo, super taneční muzika s choreografii domyšlenou do posledního pohybu. Od takových kapel a koncertů by si ty české měli brát inspiraci. Doufám že té příležitosti na Colours využívají. Po Santigoldech jsem ze zvědavosti zašel ještě znovu na hlavní scénu kde hrál Public Image Ltd. v čele s John Lydonem, bývalým frontmenem Sex pistols. Jak se dočítám tak hrají avantgardní rock, dub, reggae i noise. Hudebně to nebyl můj šálek čaje, ale úplně mě pohltila energie která z kapely a její hudby vyzařovala a hlavně jak jim to vše sedělo pohromadě. Byla to jednolitá hudební masáž a přes složité zvuky zpěvu vše bylo tam kde mělo být, bez zaváhaní. Kromě zpěváka Johna Lydona na podium určitě zaujal kytarista, vypadal staře, chudě, s obrovskými vousy, ale s energii větší než vidíme u dnešních teenegrů. Smekám

Tak a vzhůru do dalšího dne.

Další články píšici o prvním dni na Colours of Ostrava:
Colours of Ostrava 2011 - čtvrtek blog Richarda Holase