Stránky akce http://www.dalkovepochody.cz/ps.htm

Trasa a převýšení letošní Pražské stovky http://www.cykloserver.cz/tipy-na-vylety/detail/?d=39250

Letošní běžecké závody, trailové závody, dálkové pochody hlásí velký nárust závodniků a to o desítky procent. Češi začínají objevovat krásu běhu, trailu a pohybu vůbec. Jestli se někdo může chlubit opravdu solidním nárustem účastníků, tak je to letošní Pražská stovka. Letos to byl 18. ročník a jak by tomuto dospělému dítku bylo povoleno to pořádně oslavit.

Na párty se přihlásilo předem 460 lidí a to na různé varianty tras. Nejvíce závodniků vyrazilo na nejdelší trasu 110,5 km 3900 m převýšení. Do cíle v limitu dorazilo 171 závodniků a dalších 30 účastníků z denní 59 km trasy, plus nějací účastnici nočního pochodu. Hodně lidí bylo z ciziny a to hlavně z Polska, ale na startu byli i Francouzi, Němci, Italové atd...

Není to tak dávno co z Valašska vyráželi hokejisté a obírali zbylé týmy o body v extralize, teď si našli valaši jinou disciplínu v které začínají dominovat a to ultratrailové závody.Na prvním až třetím místě byli totiž borci z Valašska či Beskyd a to v čase 14:26 Jan Zemaník, Zbyněk Cypra , Rostislav Filipec. Pražská stovka je závod jednotlivců, ale po trati se většinou vytvoří skupinky a jdou k cíli společně. Další rychlíci v mužích byli tito borci 4. Michal Peitz 14:47 a 5. Jakub Řídel - 14:49. Z žen byly nejrychlejší Božena Kováčová s krásným časem 16:52 celkově byla na 23.-25.místě, dále Magda Horová s časem 17:41 a Alena Cermanová 17:42

Start Pražské stovky byl v Berouně v pivovarské restauraci Berounský medvěd, kapacitou velká restaurace byla už spíš za hranou, ale dobří lidé se vždy nějak vejdou. Z Berouna v pátek 2.12.2012 v 23:oo odstartoval a mnohohlavý dav se vydal za krásami Českého krasu, okolí Slapské přehrady. Závodnici mohli vidět Svatý Jan pod skalou, Karlštejn, (bohužel už byl po tmě) Slapskou přehradu, údolí Berounky, Vltavy, Sázavy, Slapskou přehradou. Slyším plno názorů že trasa byla obtížná, ale mě přišla pěkně běhavá, oproti Beskydským závodům. Až jsem litoval na některých úsecích, že už nebylo tolik sil a nešlo si toho krásného terénu užít naplno. Olaf a jeho organizační tým se snažili, aby měl závod solidní převýšení a tak pro závodniky připravili opravdu trasu nahoru, dolů. Myslím že před organizačním týmem musel každý účastník smeknout,vše zvládali bez problému i když nárůst lidí byl o stovky procent. Zavazadla byly závodnikům převezeny z Berouna do jedné školy na kraji Prahy kde byl cíl. V nočních etapách byly na trati občerstvovací stanice, v denní části mohl navštívit hospody. V některých dostal polévku zdarma, nechápu jak to za organizační poplatek který byl vykouzlili. Trasa byla vzorně doznačena i tam kde vedla turistická značka a když se nešlo po turistické značce, tak nás navigovaly poctivě nakreslené bílé šipky. Kontrol na trase bylo celkem dvacet. Některé s lidskou kontrolou, ale většina byla na to že si závodník sám zaškrtl kolonku pro danou kontrolu, přiloženým fixem.

Musím říci že závod byl opravdu vydařený, počasí bylo na prosinec přívětivé z počátečního deště a mlhy se vyklubal celkem pěkný den. Zkrátka parádní akce, nádherná trasa, super lidé, super víkend.

Reportáž z čela závodu http://www.skvk.cz/kronika/beh/488-valasska-prazska-stovka

Pražská stovka a já

V úvodu chci říci, že trasu která pro mě mohla být odhadem 113-114km jsem dokončil v čase 20:56 a to na 59-62 místě. Z 171 co dorazili do cíle a mnoho jich to taky vzdalo, ale pěkně popořádku. Ultra trail tratě a já Byl to skoro rok co jsem se pokoušel o první dálkový závod a to 5BV 2010. Závod dvojic 110-140km. Tehdy jsme před závodem celkem hodně nabíral objemy, ale vše po rovinách, což se projevilo a já jsem musel zklamat mého parťáka a po třetím vrcholu zamířit k cíli. Celkme jsme šli, klusali 18 hodin a mohli jsme urazit odhadem 70-80km. Další delší závod který jsem absolvoval s Danet byl Mountinechallenge v Beskydech. Trasa měla 59km a my ji dali za 12 hodin. Tehdy jsem byl spokojený se stavem vůle, nohou v cíli i s naším výkonem na trati. Jak jsem loni vzdal 5BV, tak první reakce byly už nikdy nic podobného, ale po chvíli se to rozleželo a byla tu výzva dát někdy 5BV a bavit se tím. Cíl jsem si nedával hned 5BV, ale dát letos 7BV a příští rok zabojovat na 5BV. Takže celé mé přípravy na delší závod směřovala k Sedmi beskydským vrcholům. Vyrážel jsem do kopců 30-40km trasy. Jenomže měsíc před 7BV mi oznámila parťačka, že nemůže jít, začal jsem tedy hledat novou parťačku či parťáka. Oslovoval lidi v okolí, hledal po internetu. Nakonec jsem sehnal Dráčka z Hofylandu. Můj parťák z 5BV z minulého roku. Jenže týden před akcí i on nemohl, protože musel jít do práce, místo kolegy. Takže jsem začal hledat potřetí parťáka či parťačku. Na fóru B7 se objevovaly různé nabídky, hledal jsem někoho na čas kolem 18 hodin. Nakonec jsem se odhodlal oslovit inzerát Ondry, který chtěl jít pod 16 hodin. Sice jsem to neplánoval tak rychle, ale říkal jsem si, že zkrátka zatnu a v tom čase to dám. Slovo dalo slovo a my po poradě před závodem vyrazili kupředu. Celkem jsme to hnali, nicméně Ondrovi se začili kupit problémy, od neprošlapaných bot, po něco s nohou a už na Pinduli to nebylo OK. (po prvním kopci) Na Radhošť už šel s tím, že v Raztoce končí, takže moje trénovaní a ladění na B7 skončilo na začátku. Pokračovat samotnému se mi moc nechtělo, protože jsem už zpomalil a nebylo to tempo co bych šel a přece jen B7 je závod dvojic. Takže zase jsem si nezkusil, jak na tom jsem někde po 60 km dál. Zklamán jsem hledal nějakou další alternativu. Na diskuzním serveru Hofyland, kde se bavíme i o běhu kamarád básnil a přihlásil se na Pražskou stovku, je to závod jednotlivců, tak jsem si říkal zkusím to. Zjistím si alespoň jak na tom jsem. Bude to takové mé měření pravdy.

Před Pražskou stovkou

Ještě měsíc před P100 jsem ladil běh na Hornickou desítku, což byl silniční běh na 10km. Takže místo objemů jsem se snažil běhat rychle, ale po H10 jsem přešel na objemy. A musím říci že zpomalení a nabraní objemů vedlo k ještě větší radosti z běhu. Pomalu jsem se začal dovybavovat, pořídil teplejší oblečení, lepší čelovku. Zkoušel vyrazit na trasu v tom či onom oblečení, abych věděl co víc sedí. Tu jsem vyrazil s běžeckým batohem na 30km běh, abych si zase zvykl na větší zátěž na zádech, tu jsem lítal s čelovkou po lese. Zkrátka na P100 jsem se těšil a pilně připravoval. Našel jsem si kontakt na Vladana Moravce (5. místo hobby B7) z vedlejší vesnice, zdali bych se nemohl přidat v cestě na P100 atd... Nakonec jsem právě s ním a jeho parťákem Michalem vyrazili v pátek na Prahu a Beroun vlakem. Ve vlaku jsem koukal na připravenost Michala na trať, z pohledu map a nastudováni trasy, všechny tyto zkušenosti doufám v budoucnu zůročim díky za tipy. Ono know-how za poslední rok je obrovské a doufám, že jej naplno využijil.

Závod

Do Berouna dorážíme tak akorát, v hospodě kde probíhá registrace potkávám spolužáka ze základní školy Vaška Slívu. Prohodíme pár slov, odstojím si frontu na registraci, dostanu initerář, pro mě zatím nepoznanou věc. Převlečen v plné hospodě volím variantu vyrazit zpět na nádraží a tam v restauraci počkat, jenže ona je už zavřená. Možná dobře, protože jsem si myslel že start nezačne v 23:oo jak měl ale později, protože fronta na registraci byla úctyhodná, ale když jdu před jedenáctou zpět k místu startu, vidím že vše se chystá ke startu. Nahodím tedy Endemondo, napojím mobil na přídavnou baterii připravím čelovku, hůlky a vše vyjde přesně na start. Mnohohlavý dav za mírného deště vyrazí směr Svatý Jan pod skalou. Strašně se mi líbí dav plný razicích prvků, je to nádhera. Z počátku si říkám zkusím klusat s borci co vyhráli B7, abych viděl v jakém tempu postupují. To vydržím tak 5 km, ale i tak mám prvních 10 km za solidních 56 minut. Za Svatým Janem v stoupání na skálu se začne dav ještě více trhat a já poprvé chválím rozhodnutí jít s hůlkami, kluzké kameny, prudký kopec si s hůlkami vychutnávám a není to naposled. Po chvíli se závodní pole začne trhat ještě více, takže začínají být chvíle kdy klušu sám. Teprve teď začínám pracovat s initerářem, za pochodu se učím co si v něm mám pamatovat a zjišťuji první věc co nemám vychytanou. Příště musím mít initerář a mapu někde vepředu a ne vzadu na běžeckém batohu. Do bot se dostává první voda, ale to nijak nevadí, s tím jsem počítal. Někde mezi 10-15km se po trase pohybuje cizinec co se ptá každého, zdali někdo nenašel jeho červenou bundu. Vypadá nešťastně, asi to nebyla jen bunda , na můj dotaz zdali nechce nějakou thermo vrstvu (když nemá bundu) děkuje a jde se ptát dál. Stejně bych mu mohl maximálně nabídnout jedno thermo triko, nic víc kromě trika a ponožek jsem sebou na trať nebral. V Karlštejně se poprvé trochu ztratím, odhadem si nadběhnu kilometr, jdu po žluté opačným směrem než mám. Zde poprvé potkávám Natálku budoucí parťačku na posledních kilometrech, běží taky z špatného směru. Hrad Karlštejn už není v tuto hodinu osvětlen. Turisté co ještě nespali a seděli v kafé baru, vyšli na ulici a s udivem koukají co to kolem ních probíhá za skupinu lidí. V Karlštejně si dávám poprvé a naposled gel. Protože se s ním pěkně umažu, tak mě přejde chuť si ho dávat později i když jsem si jich vzal na trať 5. V Třebáni si pobrukuji hit …



Na 25 kilometru (Jezírko) 1. zastavuji na trošku delší dobu dvě tři minutky a jím Bebe celerálie, piji více vody. Sice mě předběhne dost lidí, ale povzbuzen přestávkou, malou svačinkou ženu vpřed, takže u tajné kontroly v Řevnicích s luxusním občerstvením se jen napiji a valím dál. Celá trasa je luxusně značena, a kde není je doznačována , až na úsek Řevnice - Slapy a já zde zažil epizodu kterou bych nazval chvilkové bloudění. Hned za Řevnicemi v lese ztrácím modrou, podruhé potkávám ztracenou Natálku, mapa nám řekne, že jsme zase tolik nezašli, napojíme se tedy opět na modrou a já vyrazím ještě pln energie před nově vytvořenou skupinu lidí, která čítá odhadem 6 lidí. V čele má člověka s GPS, jenže po chvíli zase minu značku a pár desítek metrů jdu jinde, takže co jsem si vytvořil náskok nad tuto skupinou, ztratím a připojím se k této skupině. Zase postupuji o trochu rychleji a zase se vracím ke skupine tak to zopakuji odhadem 5x. Asi jsem musel být pěkně pro smích, ale když mi to nedalo postupovat pomaleji. Jen jsem nemusel tolik scházet ze značky :). Na druhé tajné kontrole v Bojově na nádraží si dám chleba, který tam nabízí organizátoři a vyrážím k blížicí se slabší půlce závodu a to na Slapy (obec). 40-50 km jsem šel za celkem solidně 1:16 h. V Restauraci jsem si dal zelnou polévku. Potkal jsem zde odstoupivši Vladana (bylo mi ho líto, tak se těšil na závod, ale kolena řekla ne) a u stolu zase Natálku a Peťu, to jsem ještě netušil jak moc mi pomohou ke konci závodu. Jak jsem opouštěl restauraci, tak jsem si chvíli myslel že bundu odložím a půjdu dál jen s jednou vrstvou therma. Venku se již rozednívalo, ale chlad mě zahnal zpět k oblečení bundy. Za světla jsem tedy sólo vyrazil směr Vodní nádrž Štěchovice. Kolem této přehrady vedla stezka která se jmenovala Ztracená, pro mě asi nejhezčí úsek na trase, to místo je pro traill běh úžasné, litoval jsem že něco takového nemáme v Beskydech, litoval jsem že je to můj šedesátý kilometr a nemohu už tak svižně jak na počátku, protože ty skalní plošiny, výhledy, tunely skrz skály, chaty na skalách no nádhera která se musí vidět. Zde mé tempo začalo trošku upadat, ale ještě stále to bylo o klusání. Po trase jsem nějakou chvíli šel s Peťou, ale většinou pak sám. V Třebenici na kontrole jsem sebral jen razítko a vyrazil přes hráz, to začalo vycházet sluníčko nad horizont a z krajiny se krásně odpařovala voda po nočních přeháňkách. Nádherný pocit po noci v mlze a dešti. Na úseku Slapy přehrada -vyhlídka Máj 65-72 km na sobě pozoruji, že mi relativně ještě nic není, ale nějak se ne a ne přinutit k rychlejšímu pohybu. Proto jsem rád že na vyhlídce Máj mě dochází skupinka poláků a jeden vyšší človíček (jméno bohužel nevím) těch se tedy chytnu a pokračuji svižným tempem dál. Poláci jsou typičtí poláci, tzn. musí být napřed za každou cenu i když nijak rychleji nepostupují. Tak prohodím pár slov s mým vyšším parťákem na pár kilometrů. On udělá krok já musím udělat dva. Po pár kilometrech nás dožene kamarád dlouhána, co jde P100 v pětiprsťácích. Oba nasadí rychlejší tempo kterému já už nestíhám a jdu zase sám.



Na nějakém 77 km se za mnou přikluše dvojice Natálka a Peťa, klušou si to pro mě v tu chvíli příjemným tempem, tak se k tomu tandemu přidám a v trojici pokračujem na Prahu. 80-90km jsme měli za 1:34. Dalších 10km i s pauzou na polévku v restauraci za 1:42. Ale pomalu zvolňujeme a jestli já jsem se v trojici cítil asi jediný bez problémů (pominu-li únavu) tak najednou začaly problémy přicházet a to bolest od puchýřů (myslel jsem, že jich mám mraky, ale nakonec byly jen dva), otok v místě kde je jazyk od boty, asi jsem měl boty dlouhodobě více uplé než měly být. A pomalu se hlásila opruzenina na stehnách, nebylo to nic tragického, před závodem jsem mazal, ale pomalý nástup tam byl. Na poslední kontrolu v restauraci jsme dorazili v čase 15:47 a tu se mi vybil mobil i se záložní baterii. Takže dál to značeno nemám. Doteď to bylo 94km (tedy s blouděním spíš 96km)za krásných 15:47 (Endomondo ukazuje víc, ale to je dáno nepřesností GPS) Na to že jsem nikdy nešel nic nad 70km, tak jsem byl celkem spokojen. Jenže z Vrané nad Vltavou začlo to pravé nepoznané trápení. Posledních 17km jsem byl neskonale rád, že jdu s Natálkou a Petrem, už jsem je jen brzdil, šel jsem za nima tak 5-10m. Ale vždy na chvíli zastavili a já je došel. Bylo super někoho takového mít, protože jít to sám tak bych určitě neuvažoval vzdát to. Ale určitě bych do cíle nešel tak rychle, protože jsem se cítil provinile že je brzdím, tak jsem se snažil jít “rychle”. Kilometry už ubývaly opravdu pomalu, ale témata na probíraní bylo mnoho, tak jsme se bavili o závodu Ultra-trail Du Mont-Blanc, o daních, programováni, botách atd... Je zajímavé jak člověk z počátku žene, šetří každou sekundu. A ke konci takhle zpomalí. Ale toto byl můj první závod přes 100km a byl jsem na vzdálenosti pro mě nepoznané. Tak snad to bude příště jen a jen lepší. Do cíle jsme dorazili v čase 20:58.



Před školou nás blýskl přítel Natálky, ve škole nám zatleskali a my se mohli po 21 hodinách na nouhou, konečně začít odpočívat. Ještě jednou děkuji Petrovi Hrubému a Natalce Kasalovské za společnost na posledních desítkách kilometrů. Doufám, že se ještě někdy na závodě potkáme. Protože já jsem z takového typu závodu nadšen a určitě se chci zůčastnit dalších počinů a zlepšovat sel. Po sprše jsem vyrazil směr domů. Možnost přespat v cíli a jet druhý den jsem zavrhl, protože jsem čekal že druhý den tělo chtít cestovat nebude. Na Hlavním nádraží jsem byl v 22:oo a zde ně čekal asi nejtěžší úkol dne. Neusnout na nádraží. Vlak totiž nakonec jel na Ostravu až v 0:31 (neděle) což bylo za 2,5 hodiny. Naštěstí jsme potkal ještě jednoho účastnika P100 který jel na Ostravu, tak jsme si popovídali a pak obsadili jedno kupé a v něm prospali cestu až do Ostravy. V neděli v 5:15 jsem byl doma v lůžku.

Naprosto úžasný zážitek, doporučuji všem. Určitě nelituji že jsem se účastnil, poznal jsem plno nových kamarádu, kamarádek. Vyzkoušel jsem si ja zvládám delší trasy a dostal další impuls, že je třeba vyrážet tréninkově ještě na delší trasy než doposud, abych si zvykl.

Priorita do dalších týdnů je sehnat si parťačku , nebo parťáka na B7, ať je +- na stejné výkonnostní rovině, abychom si závod oba užili. Protože mám takové tušení, že letos bude registrace na B7 brzo plna.