Myslím že každý z nás vzpomíná, jak bylo něco poprvé. Poprvé jsme šli do školy, poprvé do práce, poprvé oslovili dívku ….Většinou před jakýmkoliv poprvé s námi lomcovaly emoce, obavy. Když už to bylo podruhé, potřetí, tak tyto obavy ustoupily a naše prvotní obavy nám přišly směšné. Je zajímavé jak emoce, ego, mysl s námi cvičí a ačkoliv jsme homo sapiens, tak s námi neustále emoce a ego cviči. Teď si tu nechci hrát na psychologa, nechci moralizovat a hledat pravdu, protože každý žijem podle svých norem.

Chtěl by jsem se vrátit k pomíjivosti. Vždy mě při úklidu udivuje kolik věcí vyhazuji a jaké že to věci jsou. V minulosti jsem neváhal za onu věc zpalatit nemalý peníz a musel jsem ji mít, teď ji vyhazuji a toužím po další “zbytečnosti”. Jsem moc rád, že nejsem geek a netoužím po věcech které stárnou rychle. Ale i stohy vyhazovaných časopisů, cédeček hovoří o tom, že jsem v minulosti neodolal a vím že ani dnes není lehké u mě odolat a jak je to u Vás?

PS: na pomíjivost si často vzpomínám ve chvíli kdy jedu kolem opuštěné továrny, nebo krásného domu. Kolik peněz, lidského úsilí muselo stát vybudování takové továrny.