Už nějaký čas mám v počítači 1 TB disk, ten předchozí 250 GB mi začal blbnout (zasekávat), tak jsem si pořídil větší a spolehlivější. Starý jsem nechal odpojený v bedně, protože mi chyběl napájecí kablík. Až teď potřeba fotek z předloňské dovolené, kdy potřebuji fotky
Florencie pro můj průvodce po Toskánsku, mě přivedl k nutnosti zapojit starý HD k počítači. Z počátku to bylo očekáváni, rozběhne se, nepříjdu kdyby se nerozjel o všechny fotky z posledních 3 let? (hlavní jsou zálohované, tak proto jsem zase tolik na zapojení HD netlačil) Zapojím tedy HD, prohodím kablíky na sběrnici v domění že se master disk přepne, když se už dnes master disk neswitchuje. A spustím počítač. Naběhne Windows Vista se starou plochou, nabootoval se totiž starý HD. A teď si najednou připadám tak jak jsem se cítil při sledováni filmu Vetřelci, kdy se lidé vracejí na opuštěnou stanici. Dobře ji někteří znají, ale je taková opuštěná, jak by se v ní zastavil čas. Jak by ji obyvatelé opustili ve spěchu a tak nějak vypadala má plocha. Zajímavý pocit, další zajímavý je procházet složku z fotkami a vzpomínat na akce které proběhly nedávno, ale přitom mi příjde, že to bylo hodně dávno. Aby mi najížděly HD správně, musel jsem pozměnit bootovací priority v BIOSu, teď jen doufám že se ty dvě instalace stejných Windows Vist nebudou bít.
